I tak vznešená rasa jako chrt může strádat. Především v Irsku a ve Španělsku jsou jich plné útulky či jsou utráceni. Nezisková organizace Chrti v nouzi se to snaží změnit.

avatar

Karolína Honsová
Dívka milující přírodu a svého přítele. Mezi její záliby patří především psychologie.

Chrti v nouzi, organizace zachraňující životy

Nezisková organizace Chrtů v nouzi se snaží najít lepší život nechtěným chrtům. Tisíce pejsků jsou v Irsku považovány za nechtěné a zbytečné, pokud se neuchytí závodní kariéry. A to nemluvím jen o útulcích, kde přebývají, ale i o nesmyslném zabíjení. Lidé z této organizace zajišťují převoz a plnohodnotný život. Rozhodla jsem se udělat rozhovor s někým, kdo se na záchraně životů také angažuje. Nevím, jak vy, ale já jsem byla dojatá. Třeba si sama vybereš na chrtivnouzi.cz.

Změnit šanci v realitu můžeš i ty
Změnit šanci v realitu můžeš i ty
zdroj: chrtivnouzi.cz

Jsem blázen do zvířat

Ahojky, jsem ráda, že můžu prohodit pár slov s někým, kdo se ujal, a tím vlastně zachránil někomu život. Konkrétně nevinnému zvířátku. Můžete se našim čtenářkám představit?

Zdravím čtenářky. Jmenuji se Jana Skřivánková a bydlím se svou dvou i čtyřnohou smečkou v domku poblíž Zlína. Naše domácnost se občas někomu může jevit jako mírně chaotická (malé děti se perou s hafanama o nejlepší místo na gauči.apod. Ale nedejte se zmást, mám v tom systém. Blázen do zvířat a všeho co se hýbe, jsem již od dětství, panelák však neumožňoval se v tomto směru patřičně „vybít“…takže si to kompenzuji ve zralém věku. Hodně žen se mně ptá, co na to můj manžel? Ano, milé dámy, můj muž má svatozář :-) .

Proč jste se rozhodla adoptovat jednoho z chrtů v nouzi?

To není tak snadná otázka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Těch důvodů bylo asi víc. Předně jsem se díky odkazu na jednom webu dostala na stránky organizace a nevěřícně zůstala hledět na přehlídku těch nádherných, atletických zvířat. Nějakou dobu mi trvalo pochopit do důsledku, proč se na těch stránkách ocitli. Nastalo dlouhé období škemrání a psychického nátlaku na racionálně uvažující polovičku (kecám, netrvalo mi to ani měsíc☺). A za pár týdnů byl hafan doma….

Chrti v nouzi
Rodina Skřivánků jsou úžasní lidé zasluhující velké úcty
zdroj: paní Skřivánková

Jaký je?

U nás tedy maličko poupravím otázku na „Jací jsou“. Naše soužití s greyhoundy se tak nějak postupně vyvíjelo. Některým pejskům jsme dělali tzv. „dočasné rodiče“. Někdy se stane, že pejsek není v dobrém psychickém stavu nebo pro něj už v Irsku jednoduše není místo a musí urychleně přijet do České republiky. Nebo se jedná o pejska, který se ocitne v tísni i v naší republice. Tito hafíci urgentně potřebují dočasnou péči, než si je někdo natrvalo vybere a dá jim opravdový domov. Většina pejsků jezdí ve velmi dobré kondici, bývají to vyrovnaná zvířata, nicméně pak je pár případů, kdy si tito psíci prošli peklem a potřebují trochu speciálnější přístup. Na tyto jsme se teď trochu specializovali, takže u nás našly trvalý domov dvě fenečky, které to dřív opravdu neměly snadné. Pixinka je dvouletá fenečka, kterou už jako štěňátko „majitel“ zavřel do temného chléva a po několik měsíců strádala hlady, nedostatkem vnějších podnětů…a o ostatních věcech se můžeme jen dohadovat. Pixinka nikdy nebyla dána do adopčního programu, protože je natolik vážně postižená, že zkrátka bude vyžadovat celoživotní speciální péči. Aretka, pětiletá fenečka byla původně v nedobrém psychickém stavu adotopována moc hodnou paní, která ji však musela z vážných zdravotních důvodů (tedy ne ze zdravotních důvodů pejska, ale jejích) vrátit. Nebylo času nazbyt, tak se fenečka ocitla u nás, v dočasné péči. Začátek nebyl jednoduchý. Představte si rozklepané stvoření, které se bálo přiblížit k lidem, nedokázala se srovnat s venkovním prostředím, nepříliš dobře reagovala na naše dvě dcery a psy. Ale stačilo pár týdnů a já dodnes její proměnu považuji za malý zázrak. Postupně, den po dni začala roztávat, přestala se bát, přestala krást jídlo, kdekoliv nějaké uviděla a začala nás milovat. Víte, lidem, kteří tu proměnu nezažili se to snad i obtížně vysvětluje. Najednou jí začínají zářit oči, jde si k vám (postupně přímo „na vás“☺) lehnout, pořád s vámi chce být, vítá, začíná si hrát. Po sedmi měsících se chystáme na zkoušky základní poslušnosti a na cvičáku konkurujeme ovčákům a borderkám. A tu radost, kterou nám dala, tou ty první nesnáze vykompenzovala tisíckrát. Dnes je naprosto pohodová, miluje návštěvy, maličké děti po ní mohou lézt, s dcerami občas chodí poslouchat pohádku před spaním, přičemž té nejmladší dělá polštář.

Svět může být krásný

Co jste cítila, když jste poprvé pejska uviděla?

Bude to znít trochu divně, ale u obou našich současných feneček jsem jako první emoci cítila vztek a bezmoc. Pixinka vypadala velice zuboženě, jen chodící kostřička. Pokaždé mě jako první napadlo: „Jak toto může někdo dopustit“? Ale pak jsem zkrátka drapla hafíka a řešily se denní záležitosti. Člověk je nesmí litovat, opravdu hodit tu jejich minulost za hlavu co nejdřív a soustředit se na přítomný okamžik, kterým žijí. A krok po kroku jim ukázat, že svět může být krásný a lidi dobří. A víte co? Oni vám to začnou věřit. Proto je tak miluji. Žijí přítomností, neumí nenávidět, odpouštějí, nebo možná zapomínají.

Když se zase vrátíme v čase, měla jste obavy z adopce nechtěného pejska? Přeci jen mohou mít různé psychické i fyzické obtíže.

Ano, měla. Člověk si musí celou situaci dobře promyslet. Bála jsem se o děti, o nábytek, přemýšlela jsem, co o dovolených…je toho dost. Jenomže jak jsem jednou měla prvního chrta doma a seznámila se s tou jejich specifickou povahou, prostě jsem se zamilovala a to už pak prostě „není co řešit“ :-) .

Jak vám příchod nového člena do rodiny dosud ovlivnil život?

Bez nadsázky mohu říci, že velmi. Začala jsem víc sportovat, učit děti soužití s takovými pejsky, sama jsem se začala o psy víc zajímat. Ano, v našem případě nás čekaly i náročnější zkoušky. Díky psům jsem si znovu a znovu mohla uvědomovat, jak skvělou mám rodinu a jak velikou podporu mám v manželovi. Denně jsem viděla, jak se dvou a šestileté děti učí pochopení a zásadám soužití s těmito psíky, soucitu. I určité zodpovědnosti. Pomáhaly mi držet Pixinku při omývání ran, i pro ně to byla veliká škola života. A v neposlední řadě jsem k psíkům dostala i velikou chrtí rodinu. Fantastické, nesmírně odhodlané lidi, kteří jim dokázali zasvětit život, nebo jeho velkou část. Scházíme se, pořádáme akce a jsme v neustálém kontaktu. Je to nesmírně obohacující.

Doporučila byste adopci jiným?

Já jsem v tomto ohledu naprosto neobjektivní☺. Jasně, že doporučila, jenomže já je prostě zbožňuji :-) .

Proč?

Ten jejich klid a nenáročnost v interiéru (s oblibou říkám, že budu ochotně hlídat 5 chrtů ale už nikdy dva Jack Russely pohromadě☺, inteligenci (nikomu nevěřte, že chrt je hloupý pes…mají nesmírně vyvinuté sociální cítění, dovedou se učit povely, udělají pro vás cokoliv. Jen ta motivace musí být promyšlená, protože si moc rychle spočítají, co jim stojí za to a za co se ani nehnou z gauče☺. Mezi adoptovanými chrtíky jsou psíci s cannis terapeutickými zkouškami, zkouší se agility, poslušnost, turistika, běhají u kola, nebo jen tak procházkují a s hlavou ve vašem klíně vám budou dělat společnost. Dle mých zkušeností jsou obecně jako rasa velmi vhodní k dětem právě díky tomu jejich klidu a mírné povaze. Adopcí dospělého greyhounda se vyhnete těm počátečním výchovným procesům u štěňat. I tady musíte první dny počítat s loužičkou nebo je naučit znát schody apod., ale u většiny psíků je toto otázka několika dnů, ne měsíců jako u štěňátka. Nejsou zhýčkaní, jsou zvyklí na tvrdší podmínky a jsou nesmírně vděční za teplo, pohodlné místečko a lásku. Vrátí vám to
stonásobně…

Na co by se lidé před převzetím pejska měli připravit?

Bývalí dostihoví chrti mají svá specifika. Jsou to psi, kteří ve svém životě většinou poznali jen dostihovou „stáj“, dráhu a svou klec, ve které přespávají. Musíte počítat, že první den se objeví loužička, že pejsek je první dny nesvůj, vystrašený. Je to pro něj obrovská změna. Někteří neznají schody, prosklené dveře…ale stačí jim to v klidu, důsledně a nenásilně ukázat a za chvíli si to své nové prostředí „osahají“ a nepoznáte rozdíl od běžně chovaných psíků. Důležitá a ne vždy akceptovatelná věc je, že se nedoporučuje adoptované chrty pouštět z vodítka v neoplocených prostorách. Lidé se stále ptají, jestli je to opravdu nutné dodržovat a jestli tím chrt netrpí. Majitel dostihového chrta musí vědět, že tito psi při spatření zajíce, srny, nebo létajícího draka, sáčku… propadnou lovecké vášni a běží. Letí rychlostí automobilu (60 – 65 km/). Zkuste jet autem a v této rychlosti vystrčit ruku z okna. Stačí vám větev, která vás do ruky uhodí a skončíte u doktora. Psovi stačí krtinec nebo myší díra a může snadno dojít k vážné nehodě. A jestli tím omezením trpí? Pravda je, že jim zamezíte dělat to, co je pro ně přirozené. Ale je spousta jiných aktivit jako třeba již zmíněné cvičáky, agility, nebo prostě obyčejné procházky, hry doma s plyšovou hračkou, občasné proběhnutí někde v oploceném prostoru. Kolik kólií dnes doopravdy pase ovce? Kolik jezevčíků honí lišky v temných norách? Nemyslím, že by změna aktivit znamenala sníženou kvalitu života.

Co byste vzkázala lidem, kteří týrají zvířata? Nebo lépe, jaký trest byste navrhovala?

Víte, já se sice někdy neubráním vzteku nebo výbuchům emocí, ale jsem pevně přesvědčená, že vše v našich životech má hlubší smysl. Myslím, že ti lidé jednou budou postaveni do situace, kdy pochopí, co dělali. A tento okamžik, ať už k němu dojde tady nebo tam někde nahoře, kdy pocítí bolest a utrpení, které způsobili, jim otevře srdce. Jinak by byl svět až příliš nespravedlivý….
Velice si vážím Vaší spolupráce a přeji Vám i pejskovi jen to nejlepší. Především se mějte krásně a mějte radost ze života.

      

Líbí se ti tento příspěvek?

Nepřehlédni další zajímavé příspěvky

Přidej komentář