Bulimie je téma, na které už toho bylo napsáno a řečeno opravdu hodně. Jak to ale vidí holky, které si touto poruchou příjmu potravy doopravdy prošly na vlastní kůži?

avatar

Denisa Hartmannová
Jsem hodně tvrdohlavá, vždy si stojím za svým!

Nejsi dost hubená?
Velkým problémem všech holek je, že neví, kdy přestat.
zdroj: data.whicdn.com

Co je to bulimie?

Pravděpodobně každá holka ví, co to bulimie je. Některé z nás si ale bulimii pletou s anorexií, nebo si myslí, že jsou všechny poruchy příjmu potravy stejné. Jak to tedy je?

Bulimie je porucha příjmu potravy, kdy člověk, který bulimií trpí, sice normálně jí, všechno, co sní, ale hned vzápětí vyzvrací. Tím se bulimie liší od anorexie. Bulimie je problém hlavně psychický, člověk trpící bulimií se často přejídá a později všechno vyzvrací, protože má špatné svědomí.

Bulimie je samozřejmě velmi nebezpečná. Člověk, který veškerou potravu hned vyzvrací, rychle hubne, nemá živiny, které tělo potřebuje a v nejhorším případě může i zemřít. Koukni na příběhy holek, které se s bulimií setkaly:

Anonym (18): „Zachránily mě kamarádky.“

„Když mi bylo dvanáct let, začala mě trápit moje postava. Všechny holky kolem mě byly krásně hubené, měly skvělou postavu a já jsem byla tlustá. Snažila jsem se všemožně hubnout, držela jsem diety, nic nepomáhalo a já jsem z toho začínala být úplně na dně. Jednou po obědě se mi udělalo špatně, běžela jsem na záchod a všechno, co jsem před chvílí snědla, jsem vyzvracela. V tu chvíli mě napadlo, že právě tohle by mohlo být řešení. Postupně jsem začala zvracet úmyslně, nejdřív mi to nešlo, ale pak jsem to začala brát jako samozřejmost. Kdykoliv jsem něco snědla, měla jsem špatné svědomí, a moje cesta vedla na záchod. Kila šla dolů a já jsem byla šťastná. Po nějaké době to ale začalo být všem divné, nesportovala jsem, jedla jsem normálně, a přesto jsem hubla. Kamarádky se mě na to ptaly, já jsem to vždycky nějak zamluvila. Pak si ale všimly, že po každém jídle jdu na záchod. Jednoho dne se to prostě provalilo, sledovaly mě a přišly na to. Já jsem se nejdříve hrozně vytočila, prosila je, ať si to nechají pro sebe, že to nic není a že chci jenom zhubnout. Ony mě ale neposlechly a řekly to mojí mámě. Já jsem je za to nenáviděla, přestala jsem se s nimi bavit. Máma mě donutila chodit k doktorce, která se na tyto problémy u náctiletých specializuje. Časem jsem pochopila, že to, co jsem dělala, byla hloupost. Po nějaké době jsem se dokázala vyléčit. Dnes už si postavu udržuji pravidelným jídelníčkem a sportem. Uvědomuji si také to, že nebýt mých kamarádek, nemusela jsem tady dnes být.“

Tereza (15): „Bulimie mi vzala nejlepší kamarádku.“

„Byl únor 2009 a moje kamarádka byla taková spíše baculatější, ale tlustá nebyla, to v žádném případě. Byla při těle. Měla to kvůli své nemoci, nemohla se moc hýbat, protože lékaři ji strašili tím, že jestli vyleze ze svého lůžka, tak by mohla zemřít. Jenže to nebylo tak strašné. Mohla se hýbat, ale nesměla hrát nějaké hry, nemohla být v nějakém styku se sportem. Což z ní udělalo ještě větší baculku a jí to před prázdninami opravdu vadilo a chtěla s tím radikálně něco začít dělat. Nejprve to začalo dietami, které byly pro ni opravdu nevhodné, což jsem jí i sama řekla, že tohle opravdu není řešení a absolutně mě poslala někam, ale já jsem to myslela opravdu dobře. Několik hodin a dnů jsme si o tom povídaly a jí napadlo jediné východisko. Právě zmiňovaná bulimie. Řekla jsem jí, že je blázen, takhle se sebou riskovat. Opravdu není žádný člověk, kterého doteď znám, a byl by tak přesvědčený svým rozhodnutím, aby to své dokázal. Byl měsíc po jejím rozhodnutí a zhubla kolem 12 kilo. Ale jí to bylo opět málo, tak další 2 měsíce provozovala to stejné. Lékaři si všimli její ‘nové’ váhy a byli absolutně zděšení, protože se báli toho nejhoršího. Že by mohla v několika týdnech zemřít, pokud se nebude okamžitě léčit. Byla převezena do léčebny a byla označena za těžký případ bulimie. Byla jsem kolikrát za její maminkou, ale ta byla nepříčetná. Neměla mě ráda. Ale všechno jsem jí jednou vysvětlila, jak to bylo popravdě a od začátku. Bylo mi z toho špatně, že jsem ji před tím nemohla nějak zastavit nebo zadržet. Bylo mi všeho, co se stalo, líto. Jakmile se po 3 měsících vrátila domů, tak trpěla anorexií, byla opět v léčebně, ale tam tehdy zemřela na její nemoc. Byla jsem úplně na dně. Byla to kamarádka, která o mně věděla opravdu všechno! Už je to 3,5 roku, co je po smrti…“

Anonym (16) „Bulimie mi ukázala, jak málo stačí.“

„V červnu to budou přesně dva roky, co jsem se z bulimie úplně dostala. Celý svůj příběh říkat nebudu, nedokážu to. Vím jenom, že mi bulimie ukázala správnou cestu a něco mě naučila. Nechci tím říct, že by to bylo správné, to rozhodně ne! Když jsem však ležela v nemocnici, měla jsem čas nad vším přemýšlet a uvědomila jsem si, jak je vlastně život křehký, jak málo stačí, aby byl najednou prostě konec. Potom, co mě pustili z nemocnice, jsem musela chodit k psycholožce, která měla specializaci právě na poruchy příjmu potravy. Ona byla, a dodnes je, jediná osoba, které se dokážu svěřit úplně se vším. Pomohla mi srovnat si v hlavě úplně všechno. Já jsem změnila svůj život od základů a začala jsem si života opravdu vážit.“

Můj příběh: Denisa (14) „Neuvědomovala jsem si, že by se to mohlo týkat i mých blízkých.“

„Abych vůbec mohla napsat tento článek, musela jsem dostat takový ten první impuls, který by mě donutil se na toto téma zaměřit. Myslím, že bez zkušenosti s bulimií bych toto psát nemohla. Je to už celkem dávno a naštěstí se to nestalo přímo mě. Moje nejlepší kamarádka měla spolužačku, já jsem se s ní také znala, byla to super holka. Jednou, když jsme byly s mojí nejlepší kamarádkou venku, tak jsme si povídaly a přišla řeč právě na tuhle holku. Moje kamarádka mi tenkrát oznámila, že právě ona má bulimii. Nejdřív se mi tomu nechtělo věřit, ale když jsem se zamyslela, tak mi to dávalo smysl. Opravdu rychle tenkrát totiž zhubla a všem bylo jasné, že ani cvičením by to nedokázala. Naštěstí to ještě netrvalo dlouho a tak se s tím dalo rychle něco dělat. Dnes je úplně v pořádku, zdravě jí, pravidelně cvičí a je to stejně fajn holka, jako byla vždycky. Jediné, co jí zůstalo, jsou vzpomínky, které si sebou ale bohužel ponese navždy. Bulimii vlastně nikdy nepřiznala, věděli to všichni, ona taky, ale nahlas to nikdy neřekla. Možná ze strachu, možná proto, že právě to by jí ublížilo nejvíc. Dnes by to určitě nepřiznala taky, ale zároveň jsem si jistá, že by se k bulimii nikdy nevrátila a to právě díky tomu, čím si kvůli ní musela projít a jistým způsobem ji to udělalo ještě silnější. Přesně tak, jak se říká: ‚Co tě nezabije, to tě posílí.‘“

Jak to vidí bulimička?
Obrázek, který jasně ukazuje, jak to vidí bulimička.
zdroj: data.whicdn.com

Fakta o bulimii:

- Nejrizikovějším obdobím je puberta.
- Bulimií v Česku trpí každá dvacátá dívka.
- Bulimie se nevyhýbá ani klukům.
- Na deset nemocných holek připadá jeden nemocný kluk.
- Bulimií trpí 6 % mladých žen.
- 10-20 % bulimiček zemře.
- Asi 60 % holek se uzdraví.
- Bulimií trpí 8 miliónů lidí v USA.
- 1 % lidí má sklony k sebepoškozování.
- V Británii bylo do roku 2009 nemocných 600 dětí do třinácti let.
- Trvá až 18 měsíců, než si člověk uvědomí, že trpí poruchou příjmu potravy.
- 5 % vyléčených se stane obézními.
- 30 % nemocných se nikdy úplně neuzdraví.
- Bulimie může způsobit vypadání zubů, nehtů a někdy i úplnou slepotou.

Fyzické příznaky bulimie:

- Oteklé žlázy, otok tváří nebo prasklé cévky pod očima.
- Bolesti v krku.
- Únava, bolesti svalstva.
- Kazivost zubů.
- Výkyvy hmotnosti.
- Nízká hladina sodíku a draslíku.
- Dehydratace.
- Poškození jater a ledvin.
- Záněty a otoky slinných žláz (“veverčí obličej”).
- Zácpa.
- Střevní problémy.
- Bušení srdce.
- Smrt.

Kdy se na bulimii umírá?
Dívka, která prochází bulimií, může zemřít prakticky kdykoliv.
zdroj: data.whicdn.com

Mýty o bulimii:

- Bulimií trpí jen puberťačky.
- Bulimičky jsou vždy vyhublé na kost.
- Na bulimii se nedá zemřít.
- Lidé trpící bulimií nikdy nechtějí pomoci.
- Bulimií trpí jen holky.

Vsadím se, že většina holek, které si tohle teď přečetly, jsou zaražené a začíná jim to vrtat hlavou. Myslím, že mezi ně patříš i ty. Ať už příběhy nebo fakta a mýty jsou samy o sobě dost zarážející. A přitom, kdy se zamyslíš, tak by se tohle všechno vlastně vůbec nemuselo dít. Vždyť vždycky je nějaké jiné řešení. Problém je v tom, že spousty holek, a nejenom holek, jsou prostě a jednoduše líné řešení najít a přijde jim jednodušší prostě zhubnout pomocí bulimie. Nejdřív mají pocit, že všechno zvládnou, budou to mít celou dobu pod kontrolou a pak prostě přestanou. Nikdy to tak ale není a pak to může mít hrozné následky, které si člověk vždycky ponese celý život. Myslím, že každý by se měl nejdřív zamyslet, než něco udělá, protože stačí jeden chybný krok a už nebude cesta zpátky…

      

Líbí se ti tento příspěvek?

Nepřehlédni další zajímavé příspěvky

Přidej komentář

  • Kiki

    Smrt není příznak. ;)

  • Anna

    Je to super.. :)