Soňa Kotulková a Michal Hrabec našli lásku k běhu ale i k sobě. V zajímavém rozhovoru odpověděli nejen na to, jaké byly pro ně běžecké začátky, ale také proč si život bez běhu už neumějí představit.

avatar

Martina Kalinová
Má vystudován roční kurz žurnalistiky a zajímá se o zdravý životní styl.

Dva běžečtí nadšenci, Michal a Soňa, se dali dohromady na pražském půlmaratonu. Od té doby dělají vše společně. Nejen že spolu žijí, cestují, běhají, ale i jezdí na závody. A protože oba pracují také jako redaktoři, založili motivující blog Running 2, který je nadupaný zkušenostmi ze života běhu.


Foto: MS Fotoatelier

1) Ahoj runningáři, předem vám moc děkuji, že jste souhlasili s rozhovorem. Můžete se nám ve stručnosti představit?

Soňa: Běhat jsem začala před dvěma roky, kvůli článku pro časopis, kde pracuji. Nikdy by mě nenapadlo, že by mě běhání mohlo bavit a že mi tak změní život. Díky němu jsem potkala Michala, seznámila se s plno zajímavými lidmi, založila s Míšou blog a získala překrásného koníčka, který mě naplňuje.

Michal: Běžec jsem sice už od dětství, ale od školy jsem dlouhá léta neběhal. Protože se zabývám technologiemi, moc jsem se nehýbal, a to že jsem začal běhat, mi změnilo život. Dostal jsem se do formy. Začal jsem motivovat k běhu ostatní a seznámil se se Soňou.

2) Živíte se oba novinařinou, milujete cestování, propadli jste kouzlu běhání, díky kterému jste se seznámili. Je vůbec něco, v čem se rozcházíte?

Soňa: Ano, třeba v pohledu na pořádek v bytě.

Michal: Jasně. Bez toho by to byla nuda. Oba jsme impulzivní a tak se rádi popichujeme kvůli spoustě věcem.

3) Jaké byly vaše běžecké začátky? Nekolují ve vaší krvi náhodou nějaké běžecké geny?

Soňa: Běhám teprve dva roky, dříve jsem tento sport nenáviděla. Dost mi ho zprotivili na základní škole, když nás nutili běhat nepřipravené patnáctistovky. Geny mám asi po tátovi, který v běhu závodil, ale spíše sprinty. Já jsem spíš vytrvalec, hodně mě baví běhání v přírodě a zbožňuji i kopečky.

Michal: Můj táta je cyklista. Také mě vedl k cyklistice, jezdil jsem i závody, kromě toho jsem závodně plaval, běh byl pro mě další přirozený pohyb. Každý den jsem jako kluk běhal 12 kilometrů do školy a na plavecký trénink. Navíc mi táta pravidelně vyprávěl o Zátopkovi. Dnes už mi přijde vše jako pohádka, ale tehdy to bylo naprosto přirozené. Bohužel jsem s nástupem do práce běhat přestal a začal znovu až po třicítce.

4) Jaké jsou podle vás nejčastější chyby začátečníků, kteří to chtějí hned po prvním vyběhnutí vzdát?

Soňa: Běhají moc rychle. Musí běžet v takovém tempu, aby mohli mluvit a v klidu to udýchat. To je ta nejcennější rada, která funguje!

Michal: Vidím to každý den. Dokonce i na sobě jsem to při opětovném začátku viděl. Netrpělivost, snaha zvládnout vše hned. Tak to prostě nejde. Běhání chce čas. Nemusím si hned koupit nejdražší boty, oblečení, sporttester. O tom to není, to jsou hračky. Máme je rádi, ale běžce z nás neudělají. Běžec musí být trpělivý. Běh je taková jóga pro soutěživé. Pokud v běhu najdeš svůj klid, máš vyhráno.


Foto: MS Fotoatelier

5) Ono píchání v boku. Známe ho každý. Díky němu mě osobně tento sport tak trochu odrazuje. Poradíte nám finty, jak nepříjemnému a odraditelnému rušiteli v běhu předejít?

Soňa: Běhat pomalu v mluvícím tempu a pravidelně dýchat. Ani moc a ani málo.

Michal: Mně na píchání v boku radil můj trenér jediné, pomalé dlouhé nádechy a pomalé ještě delší výdechy. Druhá rada je stejná jako se začátkem běhání – rozbíhej se pomalu. Tělo se musí vždy připravit na zátěž. Postupně je to snazší a snazší.

6) Spousta lidí začíná s běháním za účelem zhubnutí. Za jakým účelem jste začali vy?

Soňa: Zjistila jsem, že běh mi dokonale čistí hlavu. Rozpouští všechny starosti. Hubnout jsem nikdy nepotřebovala, byla jsem odjakživa hubená. I když běh mi postavu krásně vyrýsoval – to zase jo!

Michal: Pokud vezmu svůj druhý začátek, pak je to jednoznačně právě hubnutí. Shodil jsem 30 kilo. Pak už jsem si na běh tak zvykl, že bez něj nemůžu být.

7) Odtajněte nám, jak vypadá váš běžný jídelníček a jak se stravujete před závodem?

Soňa: Jím zdravě, jídlo musí mému tělu vždy něco dát. Zdravé ale nesmí být na úkor chuti. Jsem býk a tedy gurmán, takže to musí být opravdu dobré. Před závodem jím hodně těstoviny a před ranním závodem snídám ovesné vločky s jogurtem, chia semínky a ovocem.

Michal: Máme to rozdělené, o běžný jídelníček se stará Soňa a o ten předzávodní a závodní já. Před závodem je důležité jíst jídla bohatá na sacharidy. Těstoviny, rýži ideálně s rybou, nebo bílým masem. Jídlo musí být lehké a snadno stravitelné. Ráno před závodem je pak skvělá obilná kaše a při závodě banán.

8) Jaký nejdelší závod jste uběhli? Co jste cítili po posledním dopadu běžeckých bot na cílovou čáru?

Soňa: Uběhla jsem teď pražský maraton. Cítila jsem radost, ale za pár minut také nutkání běžet na záchod. Dostala jsem asi slabý úpal a udělalo se mi špatně, takže jsem několikrát lítala na toitoiky. Že jsem uběhla maraton, jsem si uvědomila pořádně až doma, kdy se mi udělalo dobře. Nekrásnější pocit v cíli jsem zažila loni při pražském půlmaratonu, to ukápla i slzička a tam jsem potkala i svoji lásku – Michala.

Michal: Běžel jsem už 70 kilometrů s kamarádem. Závod byl nejdelší 50 km v horách navíc v nejteplejším dni za posledních 40 let. Doběhl jsem naprosto vyčerpaný, ale díky tomu, že se ke mně připojila na posledních 100 metrů Sonička, jsem doběhl naprosto šťastný. Něco takového se vůbec nedá popsat, musí se to zažít.


Foto: MS Fotoatelier

9) Co je pro vás nejsladší odměnou po zdolaném terénu či proběhnutí cílovou páskou?

Soňa: To, že jsem to dokázala. A při závodech, když na mě Michal čeká, obejme mě a dá mi pusu.

Michal: Asi ten samotný pocit, že jsem to zvládl. Že je to za mnou a já zase překonal vrozenou lenost a porazil i pár soupeřů.

10) Dokázali byste s běháním ze dne na den přestat nebo si už bez něj svůj život nedokážete představit?

Soňa: Na běhu jsem závislá. Je to droga. Krásná. Chci ji užívat pořád dál.

Michal: Už bych se opravdu běhu nechtěl vzdávat.

11) Zrodila se myšlenka blogu o běhání s názvem Running2, který je nadupaný inspirací. Kdo s touto myšlenkou přišel a jak se na to tvářil ten druhý?

Soňa: Jednou jsem Michalovi řekla, že mám sen -  psát běžecký blog. Michalovi se rozzářila očička a řekl, že přesně nad tím taky přemýšlel. Za měsíc už blog plně fungoval.

Michal: Tak nějak to vyplynulo, oba jsme o tom uvažovali a ani nevím, co bylo impulzem, nebo kdo to řekl první, ale pak to šlo ráz na ráz. Za 14 dní jsme měli hotový web, napsané první články a už jen ladili detaily, za měsíc bylo hotovo. Myslím, že to je opravdu společná myšlenka, ze které jsme byli oba nadšení.

12) Moc vám děkuji za rozhovor. Je něco, co byste chtěli čtenářům serveru Kámoška.cz dodatečně vzkázat?

Soňa: Věřte sami v sebe a jděte si za svými sny. Ty se totiž plní!

Michal: Určitě budeme rádi, pokud budete běhat a podělíte se s námi o své zážitky. Pokud se rozhodnete pro jiný sport, tak ať vás baví stejně, tak jako nás běh.

      

Líbí se ti tento příspěvek?

Nepřehlédni další zajímavé příspěvky

Přidej komentář